O normálním mateřství

Ráno vstanu, odvedu syna do školky, pak jedu do práce.

Normální scénář pro jakoukoli zaměstnanou matku.

Až na to, že synovi je necelý rok a půl a že mi pod srdcem tluče srdíčko druhého syna, který přijde na svět za tři měsíce.

Až na to, že starší syn začal chodit do jesliček v osmi měsících, teď už je z něj mazák. Ví, kde má odložené bačkůrky, která je jeho oblíbená teta a kde si má zaparkovat svoje Enduro.

Nejsem matka kariéristka. Ani samoživitelka. A ani se nemusím bát, že bych si ztrátou místa už žádné jiné nenašla. Ne, nezachraňuji životy, ani neřídím firmu o několikatisících zaměstnancích. Nevydělávám statisíce. Chodím do práce zkrátka proto, že to považuji za normální. Netrávím tam mnoho času, někdy si beru práci domů, běžný den obvykle dělím na dvě poloviny. Během té první řeším starosti cizinců vyslaných či nově nabraných do naší společnosti, během té druhé se koncentruji na malého zarputilého blonďáčka, který vypadá jako můj muž a chová se stejně jako já.

Mateřskou osobně považuji za koncept vnuceného volna. Ano, je příjemné, pokud několik měsíců dostáváte peníze za to, že jste předtím měla to štěstí, že jste nepracovala na vlastní triko. Živnostníka, který se po třech letech vrátil z cestování po světě a který není zvyklý od státu nic brát, to najednou nějak zarazí. Koncept mateřské se s podnikáním neslučuje. Jen postupně zjišťuji, proč vlastně.

Na první mateřské jsem nebyla, abych si nemusela pozastavovat živnost na překlady. Měla jsem štěstí, že Gabriel měl pro moji zálibu v jazycích velké pochopení.

Na druhou mateřskou se nechystám, nerada bych přišla o pracovní místo, kde si čas nastavuji podle vlastního uvážení a dělám něco, co mě baví a intelektuálně obohacuje. Pracuji na dohodu o pracovní činnosti, a tak mi místo nikdo držet nemusí. Nevadí mi to, vyhovuje mi ta flexibilita a fajn kolektiv. Ještě mě čeká složité přemýšlení, jak to všechno zorganizovat, abychom to zvládli. Ale na to mám ještě tři měsíce čas.

Když člověk hodně cestuje, má možnost vidět mnoho jiných způsobů života, jiné nastavení hodnot, jiné vnímání toho, jak by to všechno mělo fungovat, aby byla rodina co nejspokojenější. Zjistila jsem, že do toho českého systému jaksi osobnostně nezapadnu. Nechci strávit na mateřské tři roky a pak jednoho dne odvést syna na celý den do školky, kde on bude nejspíš mimořádně spokojený, a já probrečím hodiny na záchodě, protože se mi po něm bude šíleně stýskat a protože nebudu schopna soustředit se na cokoli víc než pět minut.

Ne, opravdu mě nelákají každodenní kafíčka s jinými maminkami, které jsem poznala na pohybových hrátkách ve studiu pro děti a matky, během kterých budeme probírat nejnovější trendy v prevenci alergií a jedním okem sledovat, který capart kterému právě sebral autíčko. Chci se u kávy a hlídání dětí bavit o nové knížce od Zadie Smith. Nebo o novele zákona o pobytu cizinců. Nebo o novém Jamesu Bondovi. Nebo – hříšná to myšlenka – o chlapech. (Vystudované maminky, všimly jste si, jak je to pro nás najednou neobvyklé?)

Když před sebou tlačím kočárek ověšený nákupy, nechci myslet na to, že skloubit práci a dítě je někdy trochu schizofrenní a náročné (například když vám někdo zavolá s dotazem na daňovou ekvalizaci, a vy zrovna otloukáte bábovičku). Chci se pousmát, jak je úžasné, že díky tomu mám příjemný odstup jak od práce, tak od mateřství. Že jsem z práce mohla dnes vypadnout už ve tři, a tak stihneme se synem si ještě na hřišti začutat do míče, než se úplně setmí.

Maminky, Betynky a Miminka nám neustále opakují, že přestože jsme špatnými matkami už od početí (protože během těhotenství nejíme dostatek kyseliny listové, nepouštíme miminku Mozarta a občas si bez výčitek dopřejeme sklenku vína s francouzským sýrem a paštikou), mateřství je to nejúžasnější období, po kterém nás už nic hezkého nečeká. Že má dítě otce, který toto všechno vnímá s úžasným poklidem a lehce zvednutým obočím, a kterému jde v zásadě o to, aby měl doma pohodovou a přitažlivou partnerku a zdravé dítě, se nějak zapomíná.

Jedním z nejčastějších důvodů hádek manželů je výchova dětí. Polovina českých manželství končí rozvodem. Všichni dětem tvrdíme, že ne, oni nejsou důvodem k rozvodu.

Ženy si stěžují, že je muži nepouštějí mezi sebe do vedoucích pozic. Ženy si stěžují, že je nechtějí vzít na pracovní místo, a raději vezmou chlapa. Většina žen volí tříletou variantu rodičovské dovolené.

Firma, ve které pracuji, zavedla finanční příspěvek pro maminky, které se rozhodnou po půlroce vrátit do práce (třeba na zkrácený úvazek). Dělala jsem si malý průzkum mezi těhotnými kolegyněmi: o příspěvek zájem nemají. Chtějí si odpočinout od práce, věnovat se naplno svému dítěti, když na něj čekaly tolik let, být s ním co nejvíc, protože děti matku potřebují.

Jsem přesvědčena, že s rodičovskou je to jako s kojením: první rok to děláme hlavně pro dítě, druhý a každý další rok hlavně pro sebe.

Ano, mám obrovské štěstí, že bydlíme v Praze a mám možnost si vybrat. Že syn nastoupil do jesliček, když ještě nevěděl, co je separační úzkost. (Díky tomu jsme ji nikdy nějak zásadně nepocítili.) Že můj manžel razí teorii, že když je spokojená maminka, je spokojená celá rodinka. Že mezi mými kamarádkami jsou překladatelky, tlumočnice nebo cizinky, pro které je toto všechno úplně normální.

Jen jediné mě mrzí. Že největším nepřítelem ženy bývá kolikrát žena sama. Nejtěžší výčitky svědomí mám vždy po rozhovorech s maminkami na plný úvazek. Žádné ženě nemusí nikdo připomínat, že ať pro své dítě dělá, co dělá, nikdy to nebude dost. Pokud jste pracující matkou, všechno zvládnete, od batolete, které se ráno pět minut před odchodem celé upatlalo od borůvkového jogurtu a začalo řvát, že se neobuje, po nespokojeného ředitele, kterému v Praze nenabídli stejný balíček benefitů jako v domovské zemi. Největší výzvou je nenechat se strhnout většinovou společností, která vám říká, co musíte považovat za normální.